SERAPHIM jsou relativně nová skupina, byť její členové již nějaký ten křížek na krku mají. A jak tedy zní odpověď na otázku: „Jaký je ten thajský metal?“? Inu odpověď je snadná, thajský metal v podání SERAPHIM je na chlup stejný jako evropský. Po hudební stránce se drží někde mezi speed a heavy metalem a některé jejich melodie jsou nasáklé i gotickou melancholií. Dalo by se říci, že si vzali od všeho trochu a ve výsledku znějí podobně jako NIGHTWISH, byť s minimálním příspěvkem kláves. Hudbě SERAPHIM dominuje především skvělá kytara a většinou až v altu se pohybující hlas zpěvačky Pay, která má za sebou studia operního zpěvu. Po pravdě řečeno, nebýt těch klikyháků na obalu a šikmookých mániček v bookletu, tak bych mě myšlenky o ostrovu rozkoše ani na mysl nepřišly. Ale stalo se a do „žlutého“ heavy metalu jsem se zaposlouchal trochu víc. Škoda jen je, že se mi do rukou nedostala původní čínská verze, ale až pozdější anglická.

Předně, sice tyhle šikmooké máničky nepřišly s ničím novým, ale cit pro pěkné melodie mají, jen co je pravda. Sólový kytarista má bezpochyby dobře naposlouchané evropské „rychlodrnkaly“ Hansenem počínaje a Laihem konče. Příliš si s vlastní tváří vrásky nedělal, ale na druhou stranu je jeho hra působivá a funkční. Zvláště v momentech, kdy si hlavní melodickou linku předává se zpěvačkou, jsem ochoten přimhouřit oko. V tomto ohledu SERAPHIM znějí mnohem lépe než podobným směrem se ubírající EDENBRIDGE. Pro zpestření a občasné sklouznutí z vokálních výšin je zpěvačka suplována blackovým chrčákem baskytaristy. Jeho zvířecí projev je však dost nevýrazný. Na albu se přesto nachází několik velice zdařilých kousků, jmenovitě velmi atmosférický „Vanishing Destruction“, jehož pomalá melancholická melodie jako by se někde u tisíce jezer zrodila. V energické „Song Of Death“ se na popředí rychlého rifu na plno rozjede duet „kráska a zvíře“ obohacený o sóla, která inspiraci v německé scéně nezapřou. Za zmínku ještě stojí titulní „The Equal Spirit“, jež na ploše deseti minut předkládá směs všeho, co SERAPHIM omílají na celém albu.

Jinak je „The Equal Spirit“ plný již tolikrát ohraných motivů, že krom těch několika pěkných melodií nemá čím zaujmout. To je škoda, neb instrumentální zručnost v thajských rukou dříme (a nejen hudební…), chtělo by to více vlastních nápadů. Dobrou produkci považuji za standart a závěrečná informace, že finální mastering proběhl ve Finnvox studiu po poslechu „The Equal Spirit“ nikterak nepřekvapí.